V mediích záběry vzbouřených uprchlíků, na hranicích Turecka střelba, doba kdy by stopem z Istambulu do Čech jel jen totální magor. To je vlastně můj případ, magor co má rád dobrodružství, chce si všechno zkusit na vlastní kůži a nevěří všemu co říkají v televizi.

Koupil jsem si blok a pár fixů, zredukoval svoji bagáž na jeden batoh a to tak, že jsem dost věcí prostě nechal na hostelu, do mobilu nahrál offline mapy Turecka, Bulharska, Srbska, Maďarska, a pro jistotu i Slovenska, a vyrazil na 1800 km dlouhý stop směr domov.

Ráno jsem stihl první soupravou metra na sever Istanbulu a poté pokračoval pešky až na mýtnou bránu, hlavní turecké dálnice E80. Potkal jsem hned několik Syřanů, a s jedním se dal i do řeči, když jsme oba přelejzali svodila u výpadovky na Bulharsko. Auta mi nechtěly stavět, a tak jsem zkusil vytáhnout českou vlajku, asi aby si nemysleli, že jsem uprchlík. Jenže po pár minutách se moje počínání přestalo líbit tureckým policistům a ukázali mi ať se seberu a vypadnu, na ústupu mě však zachránili dva opraváři telekomunikačních vysílačů a já mohl udělat Istanbulu pá pá!

20160526_091928

Turci moc daleko mým směrem nejeli, a tak jsem musel vyskočit přímo na dálnici kde ho kromě kamionů valil každý 150km/h. Stopařský štěstí mi do cesty seslalo tureckého kamioňáka, který mě popovezl na o něco větší benzinku směr Bulharsko. Odkud jsem zastavil Turka v bavoráku, asi nejlepší kára co jsem kdy stopnul. Jízda byla super, jenže jsem se pod vidinou pohodlí odklonil z plánované trasy. Turek mě vysadil v malém městečku, 38 km od méně známeho hraničního přechodu s Bulharskem směr Burgas, kudy jsem původně jet nechtěl. Kus jsem zvládl s místňáky a zbylých 10 km jsem musel jít s plnou polní po svých.

20160526_131548

Aby to nebylo málo, tak na hranicích pět Turků zkoumalo můj pas, jestli není falešný. Po půl hodině to korunovali otázkou, odkud vlastně jsem. Naštěstí mě pustili a já mohl pěšky vstoupit do Bulharska.20160526_141456

Po pár krocích se z nebe spustil déšť a o mě se začala zajímat posílená hraniční stráž. Okamžitě kamsi volali asi jestli jsem opravdu šel přes hranici. Selfíčko, který jsem si v jejich boudě udělal jsem musel urychleně smazat, takže to mám bez vzpomínky. To už lilo jako z konve, a tak jsem se schoval na příhraniční benzínce a koupil si za odměnu jednu obloženou bagetu. Taky jsem pokecal s obsluhou benzínky o tom, jak jim každou noc chodí kolem benzínky uprchlíci. Policajti je prý opět nakládají do aut a vozí zpátky do Turecka. Nic tu nejezdilo, takže jsem pokračoval dál po svých. Měl jsem však kliku a nakonec se na dva stopy dostávám do Burgasu. S řidičem kecáme třeba o Staropramenu, celkově mě překvapuje kolik toho tady vědí o naší zemi. Vyhazuje mě v centru Burgasu, což znamená jediné, musím si dojít na dálnici pěšky. Centrum Burgasu, paneláky a doprava mi hrozně připomíná Česko…. asi už jsem byl moc dlouho v Asii, jedno je však jisté, blížím se domů. Staví mi prodejce piva a varuje mě, že pojedeme rychle. Jen se usměji, protože to by bylo to poslední co by mi vadilo. Mám stop až do Sofie!

20160526_180324

Do Sofie dorážím před setměním, jenže se potřebuji dostat na sever města a na hlavní tah na Srbsko. Zastavuje mi mladík a veze mě asi dva kilometry. Další stop je sympatická Bulharka, co prý ráda zastavuje stopařům, protože jsou pozitivně naladění. Pomůže mi s dalšími dvěma kilometry, to se opakuje ještě jednou s jinou slečnou, až mě nakonec zachraňují dva instruktoři paraglidingu. S kluky vyměním jejich vizitku za moji samolepku, pokecáme o světě a v jejich autě nechávám blok i s dosavadními cedulkami. Za odměnu se však dostávám na to nejlepší místě směr Srbsko. Do benzínky dojdu poprosit o nové papíry a píši cedulku “SRB”. Už je tma a začíná pršet, už už přemýšlím, že to nechám na ráno, jenže po chvíli déšť ustane, a tak to jdu pro jistotu ještě jednou zkusit.

20160526_220957

Povedlo se, Srb co se vrací z práce mě veze na čáru, kecáme o Srí Lance a rozdílech mezi Srby a Bulhary. Hranici přecházím pěšky, dvě razítka a už hodně unavený se jdu zeptat do non-stopu, kolik chtějí za pokoj. Chtějí 15 EUR na noc, který stejně nemám, a tak si dám hranolky s kečupem, vyčistím si zuby a pokusím se noc přečkat na křesílku přímo v restauraci.

20160527_052819

Obsluha je milá a nechá mě být až do rána. Blíží se východ slunce a já čekám na někoho kdo mi pomůže přejet Srbsko. Česká vlajka na slovenský kamion nefunguje, ale bulharský mi zastavuje! Sice pomalu, ale jistě mě veze až do Bělehradu. Povinnou pauzu řeší magnetem někde v pojistkové skřínce kamionu a my pokračujeme jako by se nechumelilo. Prý je tohle v Srbsku klasika, v EU  by si to prý nikdy nedovolil. Vyskočím si před rozdvojením přímo na dálnici a jdu dobré dva kilometry na nájezd pěšky. Tolik jsem toho snad nenachodil za měsíc, jako za poslední dva dny. Za hlavním městem Srbska mi staví mladý Srb co však nechce platit dálniční známku, a tak po chvíli odbočujeme z dálnice a jedeme po staré cestě, kterou stavěl ještě Hitler. Ukazuje mi most, který v roce 1999 trefilo bombou NATO. Z Nového Sadu pokračuji se super kamioňákem až na maďarskou hranici. Slibujeme mi, že mě hodí až na Slovensko, ale fronta se skoro nehýbe, a tak všechny auta a kamiony předcházím pěšky a zkouším to se ptát řidičů.

20160527_095718
Bulharský kamioňák, co ví, jak vyzrát na povinnou pauzu v Srbsku.

Vida, pár pražských poznávacích značek stojícího ve frontě. Ptám se jednoho z šoférů, jestli by mě po kontrole “kousek” nepopovezl. Zasměje se a ať si prý počkám za kontrolou. Po chvilce jízdy se dozvídám, že je to krizový manager, který se vrací ze služební cesty z Makedonie. Nejlepší na tom je, že se za jízdu do Brna toho naučím o managementu víc, než za celých 5 let studia na mojí alma mater. Jednoznačně nejdelší jízda a parádní povídání. To je to co na stopu miluji, že nikdy nevím koho potkám. Před setměním jsem v Brně. Tady mi pomáhá bývalá stopařka, která mi hned první větou říká, že stojím úplně blbě, že si se mnou zajede a hodí mě na hlavní tah na Svitavy. Kousek dál mi pomáhá jeden mladý adventista, aby mi hned na to zastavil ukrajinský řidič kamionu.

Tomu říkám přivítání.
Tomu říkám přivítání.

Do Vysokého Mýta dorážím za úplné tmy, ale domů už to mám kousek, a tak zkouším lidi na benzínce. Asi první negativní zkušenost z celého stopu se mi stává právě tam! S cedulkou “HK” (Hradec Králové) se ptám pána sedícího v autě, jestli nejede do Hradce. Ten odpovídá velmi razantně, NE! Říkám, tak to asi jedete na druhou stranu, jenže nestihnu ani větu doříci a už na mě křičí, že to snad řekl jasně, že nejede! Asi neměl jen svůj den. Další řidič mě s úsměvem zastavuje, a tak jedu v kamionu přes Hradec, až na benzínku odkud mám slíbený odvoz od mého nejlepšího kamaráda až domů.

20160528_002908

Před půlnocí si s ním dám jednu oslavnou plechovku, a po více jak půl roce na cestách se vracím domů! A pak že stopem z Istanbulu může jet jen magor. Jel bych klidně zas. #czechgeekontheway

ヽ(ヅ)ノ #CzechGeekOnTheWay