Plán se zrodil už na začátku léta, když jsem si řekl, že bych mohl na nějakou dobu zmizet pracovat z Portugalska, zkusit vlny Atlantiku, poznat nové lidi a kraje. Dlouhou dobu jsem se rozhodoval, jak tam vyrazím, až ze všech plánu nakonec vyhrálo stopování, letadlo mi zkrátka přišlo při 3000 kilometrech jako zbytečný přepych. Život jsem si tedy zabalil do mého čtyřiceti litrového batohu a s menší zastávkou v Bratislavě, kde jsem se potkal se Šťovou a Kristou, abychom trochu zavzpomínali na starý dobrý léta ze školních lavic, jsem konečně vyrazil s palcem nahoru směr prosluněný Portugal!
Den první
Summit evropské sedmadvacítky v Bratislavě zapříčinil, že byly dálnice a mosty zavřené. Řády MHD mi byly proto k ničemu, a tak jsem si trochu pohodlně objednal Uber (tak trochu moderní taxi služba) na kraj města a zbytek došel jednoduše po svých, asi abych se necítil, že to mám moc jednoduchý.
20160916_101038
Jsem trochu nervozní, ostatně jako vždy na začátku podobné cesty než mi zastaví první řidič. Stojím si tedy přímo na slovenské dálnici a doufám, že se brzo někdo slituje. Kolem mě projely už dvě auta rakouské policie, přesto se snažím trochu křečovitě usmívat. Po necelé hodině postávání mi za mohutného brzdění zastavuje Maďar směr Vídeň, mám první auto. Nechám se strategicky vyhodit na odpočívadle se záchodem a hned první řidič na kterého ukazuji moji další cedulku “LINZ”, pokyne ať jdu blíž. Bere mě a já si ani nedošel. Je to Bulhar a jako vedoucí směny v německém McDonald’s umí plynně německy a trochu anglicky. Trochu nám dělá problém se domluvit, ale nějak si nakonec rozumíme a cesta nám příjemně utíká. Loučím se s ním až na benzínce při obchvatu města Linz, kde konečně může začít opravdové stopařské dobrodružství.
20160916_132737
Jen pár minut přede mnou totiž dorazily i dvě stopařky z Polska, co jedou na pár týdnů za brigádou do Francie. Aby toho nebylo málo, během chvíle se objeví i pár z Rumunska, to už je nás na benzínce stopařů rovných pět. Dáme se do řeči a zkoušíme střídavě auta. Rumunům se povedlo ukecat mladý rakousko-německý pár, jenže auto vypadá dost plně, mám smůlu. Za chvilku na mě ale mávají, že mě tu přece nenechají, ať to jdu zkusit. Mačkáme se v BMW na zadní sedačce ve třech, naše bágly a navíc jeden longboard, že já ho tahal. Však on se bude ještě hodit, uvidíte! Vystupujeme si na čerpačce kousek od Salzburgu.
20160916_154558
Dál jsem měl větší kliku já, do pár minut přijíždí dodávka s českou poznávací značkou. Alan se svým synem Šimonem jedou do Německa prodávat na místní jarmark české látky a berou mě pěkný kus cesty. V autě si nechám vypravovat o práci i životních zkušenostech, bylo z toho super povídání. Na další zastávce čekám jen deset minut a před setměním sedám do kamionu. Říkám si, že to je snad sen, jenže si s Maďarem, který neumí anglicky, nemám co říct, a tak si krátíme páteční propršený večer hrou na hlavní města. Moc ho nevnímám, ale on se snaží si vzpomenout snad na všechny státy světa, i ty africké. Najednou strhne řízení a místo podle navigace jede kamionem do centra Mnichova. Trošku mě děsí, že tu jsme jediný náklaďák, a tak se ptám jestli si je jist, že se to může. Jeho pokrčení rameny je dost výmluvné, a tak radši mlčím. Když už nic, tak alespoň uvidíme Mnichov. Nakonec nás nikdo nestavěl, i když jsem s tím trochu počítal. Vzhledem k průtrži mračen, mi po cestě nabízí vrchní postel v jeho “obýváku” a já neváhám ani minutu. Na parkovišti rychle počůrat sousedovi kolo od návěsu a hurá do spacáku. Ani nevím jestli chrápal, probudím se až ráno.
20160917_080930Den druhý
Hned po rozednění pokračuji v maďarském kamionu z přechozího dne a dělím se o svoje poslední müsli tyčinky, chyba číslo jedna. Pak se nechávám vyhodit na odpočívadle bez záchodu před odbočkou na Offenburg, chyba číslo dvě. Parkoviště je liduprázdné i autoprázdné, a tak si stoupnu na výjezd a ukazuji ceduli přímo do dálnice. V Německu! První kdo si jí po hodině všimne jsou policajti, zavolají na mě hlídku a ta je tu do pár minut. Chtějí pas, mojí adresu a slušně mě žádají abych se nesnažil zastavit nikoho z dálnice, že jestli tohle udělám ještě jednou a nějaká hlídka si mě všimne, tak už nebudou tak milí. Mám hlad, žízeň a trčím uprostřed polí, na mrtvém parkovišti. Co teď? Nezbylo mi než poprosit kohokoliv, ať mě odveze kamkoliv. Ukecám německého důchodce ať mě vezme aspoň kousek. Přejíždíme mojí odbočku a já se dostávám alespoň na odpočívadlo se záchodem, akorát opačným směrem, že by záchrana?
20160917_103041
Musím přelézt dálnici, no ne že by to nešlo přes svodidla, ale výjimečně radši volím most pro pěší. Ještě kousek přes les a na parkovišti, tentokrát se záchodem, setřepat německé klíště. Auta sice jedou mým směrem, ale povětšinou hlásí plno. Starší pán mi dokonce vysvětluje, že vypadám jako muslim. Mojí lámanou němčinou vysvětluji, že to chápu, že jsem se mohl oholit, ale že by mě stejně mohl vzít. Provokativně přede mnou pije kafe, směje se, já taky, místo má, jede mým směrem, kašle na mě… alespoň byla sranda. Další auto je nablýskaná audi s typickým břichatým Němcem. V životě bych nevěřil, že někdo takový se bude obtěžovat doslova si vykydat svinčík na předním sedadle a vezme mě na první pořádnou tankstelle(benzínku).
Jede tátovi popřát k pětasedmdesátinám, což je Francouz, který zůstal s rodiči v Baden Badenu po okupaci Německa. Povídáme si o víně, hraju si na znalce, chlápek má padesát prodejců německého vína s pobočkou i ČR, řekl bych, že vůbec nepoznal, že znám jen rozdělení na dá sa, nedá sa a dá sa Pražákům.
“Vyhodí mě na největší benzínce z celého mého stopu a totálně hladový jdu rovnou pro jídlo. Není to úplně férové k mému žaludku, ale takové je někdy stopovaní. Po jídle jdu na výjezd, kde se to naštěstí netrhne, a tak zkouším ceduli “FRANCE” nebo dokonce “PORTUGAL”. Lidi se akorát smějí, na ceduli s mojí cílovou destinací je očividně moc brzo. Zastavují mi tři mlaďounký Švýcarky, že by mě hodily do “švajcu”, do pár minut stejná nabídka, tentokrát jen od jedné, tak to asi nevypadám tak strašně, říkám si. Opodál zastaví český autobus s taiwanskou vlajkou a z autobusu vycházejí Taiwanci. Řidič mě odpálkuje, s Taiwanci si chvilku povídám, ale ani konverzace v čínštině mě do Francie nedostane. Beru Portugalce Joaquima, který mi slíbí cestu až na benzínku za první francouzké město, tomu říkám trefa, začíná první lekce portugalštiny.
20160917_163335
Na benzínce je ale mrtvo. Jdu to zkusit na výjezd, když najednou slyším český country. To mají čtyři češťí kamioňáci na parkingu za čerpací stanicí mejdan. Jdu se zeptat, jestli nejedou mým směrem. Kluci už byli veselí, a tak mi hned podávají pivo a nabízí na plynovém vařiči čerstvě upečený bramborák. Stop mi nikam neuteče, a tak si s nima, jak říkají, dám jeden škopek. Vychlazená plechovka Radegastu bodla, ne že né. Kolegové mi oznamují, že pokračují až pozítří, protože se ve Francii, stejně jako v Německu, v neděli nejezdí. Než se rozloučím, dostanu ještě na cestu igelitku jídla, piva a nabídku přespaní u nich v kamionu. Tomu říkám super pohostinnost, prý mají co vracet, taky v mládí stopovali. Pobalím co unesu, chleba, pivo, šišku salámu a jdu na výjezd.
20160917_205950
Do hodiny mi staví portugalský kamion, jede přesně mým směrem. Do desíti večer můžeme ještě jet, pak musí z cesty. Druhá lekce portugalštiny, vstřebávám první rady co a jak v Portugalsku. Zastavujeme mi na dálnici směr Lyon, kde si říkám, že už by to pro dnešek asi stačilo, a tak jdu vykartáčovat zuby a hledat místo pro noc pod širákem.
Před obchodem mě, ale zastaví vysoký černý Francouz, že prý zahlédl moji ceduli,  že mířím do Lyonu. Chce po mě Eura, že mi dá libry. Prý by mě i hodil do města. Chvilku váhám a říkám si: “Michale, nebuď blbej a zase někomu nenaleť.” To jsem totiž takhle jednomu českému “dobrákovi” v Hradci půjčil na ulici prachy. No co, libry ještě poznám, na kurzu moc nebazírujeme. Euro sem, euro tam. Sedám do anglického auta a jedeme v propršené noci po dálnici tentokrát doufám, že do Lyonu.
Přece jen mám trochu strach. Každým dalším slovem se, ale ujišťuji, že tenhle kluk je vlastně strašně v pohodě. Je z Konga a pouští mi jeho  nahrávky, které jsou v Kongu celkem známé a hrají je i v televizi. Kecáme o jeho projektech, kdy vozí auta z Anglie do Konga, vlastní dokonce i taxi službu v Africe a povídáme si i o jeho novém albu, rodině a našich koníčkách. Před Lyonem mi kvůli silnému dešti nabízí nocleh. Neváhám, potřebuju sprchu a někde spát, a tak mi po cestě ještě ukáže noční Lyon, a pak už k němu do bytu. Manželka celkem zírá koho to táhne domů. Vysvětlí ji, že nejsem ani muslim ani bezdomovec a že jen jedu stopem do Lisabonu, protože letět mi přišlo zbytečné. Smějí se a nabízí mi večeři. Knedlo, vepřo, zelenina na africký způsob chutná skvěle. Zapijeme to ovocným pivem a jdeme spát. To jsem zase jednou měl kliku co?
20160918_005854
Den třetí
Ráno mě budí zvědavá děcka mého hostitele, malá snídaně ze zdejšího Carrefouru, a potom už se vezu na čerpačku za město. Stále prší, a tak stojím a povídám si pod jednou střechou s francouzskými kuřáky. Mám kliku, do hodiny na mě ukazuje řidič menší francouzské dodávky, ať jdu za ním, že mě hodí. V autě mu vysvětluji, že francouzsky umím jen pozdravit, tak se směje, protože je na tom s angličtinou podobně. V těchto situacích většinou dochází na obrázky z mobilu, což není pro stopaře úplně zábava, protože musí hlídat cestu nebo občas držet volant, když řidič hledá ve svém telefonu rok staré fotky.
20160918_140327
Celkově si všímám po cestě, co lidí se nevěnuje řízení a drží telefon v ruce. Dost mi to vadí, nemají pak totiž čas si všimnout, že stojím u cesty a ukazuji jim ceduli. Oběd proběhne v McDonald’s a na vlastní oči vidím, jak Francouzi máchají hranolky v majonéze! Před rozdvojením na Nice a Montpellier mi staví na super benzínce. Na výjezdu jsou značky polepené stopařskými nálepkami, místo kde projíždělo mnoho mých kolegů na cestách ještě delších než je ta moje, Španělsko, Peru, Maroko,…
20160918_143958
Za chvilku projíždí česká dodávka s Tomášem a Klárou, volám na ně česky, jestli by mě nevzali alespoň kousek. Dvě stě kilometrů a další super povídání. Jedou na jih Španělska, a tak už zase stojím na benzínce. Fouká tu jako by měla každou chvilkou přistát helikoptéra, ale zásadní pro stop je, že tu projíždí spoustu aut mým směrem. Staví mi mladičký Francouz, abychom o pár metrů dál nabrali dalšího kolegu. Další benzínka, kde se nás sešlo v jednu chvíli pět stopařů. Nechám se vyložit před setměním na čerpačce na kraji města Toulouse.
 20160918_170337Tady jsem si celkem postál. Lidi jeli do města a nikdo mě nechtěl vzít mým směrem. Čekám na vysvobození, už pár hodin. Čtyři francouzští studenti co mě můžou spasit, mi vysvětlují, že by to bylo pro ně moc nepohodlné sedět vzadu na sedačce chvíli ve třech. Grrrr. No co, úsměv a pokračovat. Na parkovišti jsou i čeští a slovenští kamioňáci. Čekám tedy do půl desáté večer, kdy řidiči vyráží opět na cesty, ale mají pořád zataženou záclonku. Ostatní řidiči, takovým co ani nestáhnou okénko, říkají honiči. Ani nedostanu šanci se česky přestavit a už mně ukazují ať rychle vypadnu. Nezbývá mi než pokračovat u stojanů s benzínem a být trpělivý. Po chvilce postávání ke mně přijde Francouz a vyndá 5€. V šoku se zmůžu jen na francouzské “merci”. Doteď nechápu co se to stalo, pán nevypadal, že by měl peněz na rozdávání. (Peníze jsem uschoval a nakonec předal jednomu potřebnějšímu ve městě Las Palmas, byl jsem vlastně takový prostředník.)
Chlápek se starou dodávkou mi ukazuje ať jdu blíž. Mluví skvěle anglicky, kolik prý nás je a kolik mám báglů? Když se ujistí, že nás není tlupa a že nejsem sériový vrah, nabízí, že mě hodí na dálnici mým směrem. Spasení. Je to oční chirurg, žádné BMW, žádné drahé auto, zrovna se stěhuje. Pomáhá mi se dostat na hlavní tah do Španělska, teď už to půjde, říkám si. Při rozloučení mi dává balení brambůrek, poděkuji a na totálně mrtvé benzínce se rozhlížím kde půjdu spát, už je po jedenácté večer. Když v tom na mě mladá Francouzka volá, že mě hodí do dalšího města, které mám na cedulce. Moc si nerozumíme, ale obdivuji její odvahu, vzít si touhle dobou cizince do auta. Poprosím ji o vyhození na nonstop benzínce před jejím městem a i když je moc hezká, tak jako slušně vychovaný chlapec ji popřeji krásnou dobrou noc. Jdu omrknout obchod a záchody. Benzínka je liduprázdná, zkontroluji rozpis služeb na toaletách, poslední úklid již proběhl, další bude až v půl osmé ráno. Rozhodnu se, že to zkusím na jednom útulném záchodku zalomit až do rána.
20160919_070112
Den čtvrtý
Povedlo se. Spaní na záchodku – splněno! Jediný problém u tohoto typu ubytování je světlo na pohybové čidlo. Sebemenší zavrtění a už mi to zase svítí do ksichtu. Obsluha ráno kouká, kdo se to tu vyloupl. Postavím se na sluníčko před obchodem a čekám na dnešní první stop. Francouz Alex mi po hodině staví a nabízí svezení mým směrem. Je to ajťák z Paříže a zve mě na oběd u jeho mamky, který s díky odmítám. Vlastně si řikám,  že bych měl příště stopovat s větší časovou rezervou a tyhle pozvání neodmítat, protože co může být lepší způsob, jak objevovat kulturu, než obědvat s místními a podívat se jak žijí. Alex mi slibuje, že až budu v Paříži, že mám určitě dát vědět, že něco vymyslíme. Zase jeden fajn člověk na mé cestě. Vyhodí mě na mýtné bráně kde nečekám ani pět minut a už sedím v autě se Španělem. Jede do Irunu, města na hranici. Vítá mě Španělsko!
Tady můj stop začíná ztrácet na tempu a celkově dostává jiný nádech. Ve Španělsku prší, a tak jdu stopovat pod most s asi tak jedno procentní šancí, že někdo pojede vůbec mým směrem, natož mě vezme. Dávám si “Staročecha” co jsem dostal od kluků po cestě a pouštím se i do šišky vysočiny, kterou jsem na začátku ze slušnosti odmítal. V kombinaci s pivem si alespoň na chvilku zlepšuji náladu. Přečkávám pod mostem dvě hodiny, než konečně přestane pršet. Pobalím svoje krámy a jdu zkusit nájezd na dálnici. Odtud mi zastaví Španěl a hodí mě 10 km mým směrem na benzínku. Místo je to fajn, ale málo aut. Přijíždí mladý Rakušan co jede přímo do Porta. Říká, že by mě vzal, ale nemá mě kam dát. Nechci mu moc věřit, ale po okouknutí auta musím uznat, že to měl opravdu narovnaný až po střechu. Jdu to zkusit na výjezd. Po hodině a půl mě vysvobozuje francouzský učitel ve Španělsku, bere mě pár dalších kilometrů na fajn benzínku před rozdvojením na Madrid a Bilbao. Jenže prší, stojím tu už tři hodiny a pořád nic. Zkoušel jsem snad všechno možné. Došel jsem si i do popelnice trochu zakontit, pro pořádný karton a napsal si ceduli “PORTUGAL”, když zamnou přijde mladý pár, který mě už předtím musel odmítnout, přesto mi teď nabízí svezení. Říkají, že prý když mě viděli, jak jsem zoufalý, že jsem vlezl i do popelnice, že se nějak smáčknou. Tihle bývalí stopaři cestovali s roční holčičkou do Portugalska, ale po cestě měli v plánu zajížďku, takže se brzo loučíme na další čerpací stanici. Nevzali jsme si na sebe kontakt, přesto tomu náhoda chtěla a když jsem se procházel o pár týdnů déle po portugalském Portu, tak na mě z auta stojícího na červené volá tahle super rodina, co tady sakra dělám, když jsem chtěl jet do Lisabonu. Inu svět je malý a o náhody zde není nouze.
20160919_185318
Hned jak vylezu, tak mi portugalský kamioňák nabízí svezení. Má pauzu a za deset minut vyráží. Neskrývám nadšení. Naházím si k němu věci a jdu se ještě pro jistotu optat českého kamionu, jestli náhodou nejede mým směrem. Pavel mi říká, že jede, ale směr Madrid a až ráno. Tak se raději vrátím, ale můj řidič někomu volá a vysvětluje mi, že mě vzít nemůže, protože převáží chemikálie a já nemám nějaký lejstro či co ani potřebné holínky. Z toho plyne takové moje upravené ponaučení, nejásej dokud se kamion nerozjede. Nezbývá mi než to zkusit na výjezdu a přes všechny varovaní ukazuji ceduli i do dálnice. Takhle tu stojím až do setmění další tři hodiny. Aut na placeném úseku dálnice, který se dá zdarma objet jezdí pomálu a na benzínce pro změnu skoro žádné. Jdu se znovu optat Pavla, jestli by mě ráno kousek nevzal. Není moc nadšený, ale prý v 6 ráno vyráží. Dál už jsem ho neprovokoval a šel jsem to zalomit dovnitř na invalidy. Světlo je sice na vypínač, ale o to horší, ležel jsem přímo pod sušákem rukou. Další past, když to sepne, tak to jako když přistává letadlo. Hlavně, že jsem v suchu.
Den pátý
Ráno jsem vstal raději v 5, aby mi už ze včera protivný Pavel neujel. Byl moje jediná záchrana, jak se odtud vůbec někdy dostat. Měl už odhrnutou záclonku. Stejně mi říká ať příjdu za půl hodiny, asi abych mu v kamionu “nesmrděl” o půl hodiny déle. Dám si venku sušenky a na čas přijdu. Řekne ať si teda nastoupím. Když vlezu do kabiny, tak mi řekne, že jsem si ty boty taky mohl zout. To jsem po 4 dnech v botách raději neudělal. Pás si prý dávat nemusím, že by musel sundat bundu ze sedačky. Jo a jestli mi vadí kouření, ať si rovnou zase vylezu. Dobré ráno. No což, držím hubu a nechám se vézt co to jde. Po cestě si ještě poslechnu stokrát jinak, jak všechno stojí za tři tečky, odkývám co se dá, hlavně, že se se mi nabíjí telefon a já netrčím na té zpropadené benzínce. Přes noc jsem vzdal plán dojet až do Portugalska, a tak se nechám vyhodit v městečku kousek od Madridu.
20160920_094701
Pavel byl můj poslední stop. Byl protivný a nasraný na celý svět, ale musím říct, že ho tak trochu chápu, je to jeho obývák a nemusel mě brát. Takže mu tímto stejně děkuji. Projdu si ještě Segovii, a pak už to nechám na autobus do Madridu. Zůstávat se mi v něm moc nechce, protože jsem tu byl loni, a tak kupuji lístek do Lisabonu na dálkový autobus, dám si oběd a vyrážím směr Portugalsko.
Co říci závěrem?
I když jsem to měl k hranicím pár hodin, zabalil jsem to hlavně kvůli času, na druhý den jsem potřeboval opět pracovat. Španělsko je na stop hrozně líná země, vedle placených dálnic tu mají souběžně cesty zdarma, benzínek pomálu a když už, tak jsou polomrtvé. Potvrzuji starou stopařskou povídačku, Španělsko je stopařské peklo. Přesto, když se ohlédnu za celou cestou, tak musím říct, že to bylo super. Každý zážitek stál za to a od každého jsem se něco přiučil, i od Pavla.
20160920_085927
Pokud se vám článek líbil, sdílejte ho prosím, protože i já jsem začal tím, že jsem si o stopování přečetl jeden příběh. Byl o dvou stopařích co jeli z Československa do Nepálu, minimálně jednoho z nich dobře znáte, jmenoval se Ondřej Hejma, k jehož knížce jsem se po deseti letech vrátil a měl jsem ji na téhle cestě s sebou. Jak víte, cestovatelské ani jiné zážitky nám už nikdo nevezme. #czechgeekontheway

ヽ(ヅ)ノ #CzechGeekOnTheWay