Poslední dny na Kanárech měly čistě pracovní podtext, a tak jsem se rozhodl pracovat nějakou dobu zase pěkně z ČR. Levná letenka do Frankfurtu, a pak jak jinak než stopem domů, jenže…

Původně jsem myslel, že přiletím na hlavní frankfurtské letiště. To mi nějak nedošlo, že low-costy létají na “Flugplatz Hahn”, který byl ještě o dalších 120km dál opačným směrem. Nezbývalo než zaimprovizovat a k dálnici si dojít po svých. Na výjezdu jsem chytil tak do 20 minut mladou Němku, která mi povídala o Zealandu a vyhodila mě na super benzínce mým směrem.

20161028_132251

S dalším řidičem jsem si trochu osvěžil moji celkem šílenou němčinu, abych pokračoval dál se starším německým párem v pátečních kolonách a mohl si tu němčinu užít ještě víc. To už jsem byl zhruba 250km od hranic a aut s českou poznávací značkou přibývalo. Na benzínce, ale nikdo zmrzlého stopaře nechtěl vzít. Dokonce jsem potkal dva ajťáky z Plzně vracející se ze služebky. Bohužel mě odmítli vzít, protože mají v pravidlech, že nemůžou vozit ve služebním ani svoji manželku, jak tvrdili. Bylo jasný, že mladší kolega byl v pohodě, ale s tím starším klukem, co to měl na starosti, se nemělo vůbec cenu bavit, pravidla jsou pravidla a my ajťáci jsme holt zvláštní sorta lidí. Spíš jsem se zamýšlel, kde je vlastně hranice, kdy se ajťák počítá mezi magory a kdy ještě mezi ty normální. Těžko říct, jak se to měří. Sice mi to kluci neusnadnili, ale je to správně a nakonec jsem byl vlastně rád.

20161028_153352

S dalším řidičem jsme si totiž skvěle sedli, povídali o cestování, budhismu, cvičení a meditacích, když najednou před námi na dálnici začala kličkovat česká dodávka a srazila se ještě s několika auty. Můj šofér, byl celkem akční, chtěl hned pomáhat, takže jsme oblékli vesty, já postavil trojúhelník, on volal na tísňovou linku. Můj výlet se hned prodloužil o dobrou hodinku, abych viděl, jak chodí řešení takové dopravaní nehody. Nikomu se vlastně nic nestalo, jen dvěma bratrům z Česka se rozplynul sen o podnikání za hranicemi, když na jejich první výpravě nedodrželi bezpečnou vzdálenost a rozsekali půjčený automobil od kamárada…

20161028_184021

Na další čerpačce bylo sice asi 20 českých kamionů, ale buď spali nebo měli plno výmluv. Zachoval jsem klid a asi za hodinu a půl dorazil můj zachránce z Vrchlabí. Jeli jsme celou noc, povídali si o lezení, podnikání, cestování, stavili se na super dršťkovce. Před svítáním jsem to měl už jen 15km domů. Jenže kdo zná Úlibice, tak ví, že autobus jede v sobotu až o půl osmé, tedy pro mě až za 3 hodiny, a v té zimě se na zastávce opravdu spát nedalo. Ve tmě stopovat a ještě ve vesnici není žádný med, a tak jsem zkusil taktiku ztracený syn a šel do prodejny přes cestu, která v šest otevírala, jestli tam náhodou nevaří čaj. Tady se ukázala dobrota místních lidí a vzadu ve skládku mi dala paní prodavačka vařit vodu na čaj a já mohl opět dokonale rozmrznout.

img_1675

Nedalo mi to, a tak jsem to šel ještě jednou pod lampu zkusit s cedulkou. A vida. Poslední řidič, byl sice z Moldávie, ale mluvil česky a byl to nakonec úspěšný podnikatel s horolezeckými stěnami, které montuje po celé Evropě.

Řeknu vám, ten pocit spát opět ve své posteli je …. však to znáte. Vždycky přemýšlím, jestli se na to stopování příště radši nevykašlu, ale když se takhle zpětně podívám, tak to vlastně bylo super. #czechgeekontheway

2 COMMENTS

    • To nepochybně, takže ta hranice mezi normálním ajťákem a magorem nejspíš neexistuje a buď jsme všichni normální nebo prostě magoři :))