Jednoho sobotního rána jsem vyrazil k nejposvátnější hoře Srí Lanky, vrcholu Samanalakanda. Nevázán na jízdní řády autobusů a vlaků, které jsou stejně jenom orientační, si po cestě z Arugan Bay užívám opravdovou Srí Lanku. S foťákem jen tak přes rameno, který ani nezandávám, protože fotím třeba krávy, které mají vždycky přednost, vesničky na úpatí hor a čajových plantáží, nádherné vodopády nebo opičí rodinky, kterých se dá po cestě potkat také dost.

Když se dostanu po několika hodinách jízdy do hor, zastavuju v Haputale na vyhlášení miss vesnice … vyberu si svoji nevěstu, zaplatím otci … kecám, co bych s ní dělal? Tyhle holky čeká zářná budoucnost a mě ještě dlouhá cesta.

IMG_0631Skútr vesele uhání čajovými plantážemi a poloprázdnými vesničkami dál, tyhle místa s minimem lidí a nádhernou krajinou si zamilujete. Jediné co nechcete v takových končinách dělat, je hledat servis, který vám opraví píchlé kolo… To já měl štěstí. Do nejbližší vesnice je to ještě kus cesty, a tak se snažím is prázdným kolem opatrně pokračovat. Servis u cesty je v sobotu zavřený, nezbývá než se ptát kolemjdoucích.

Procházející vesničan po chvilce pochopí, že mám prázdné kolo a odnaviguje mě do místní dílničky jeho kamaráda. Pán od pohledu sympaťák, že mi to rozdělá, zalátuje, vymění a zase zandá zpátky jen za 200 rupií (asi 30Kč). Tak to by šlo, jenže duše namaděru, že prý si mám dojet s dalším jeho kámošem, tuktukářem, pro novou. V krámku na to pán kouká a očividně vede duše jen na jízdní kola, a pak až na traktory. Posílá mě ještě jinam, ale tam je pro sobotu taktéž zavřeno. Pneuservisák na mě volá, že vytáhl jednu starší už zalátovanou. Nechám se ukecat, můj zachránce sundá žabky, palci od nohy to tam nasouká a podupe. Pak hodí kapesník přes ventilek, aby mu líp držela pumpička, zavolá na starou, ať mu přidrží nástavec a začne ládovat atmosféry.

Takhle to zkusí asi třikrát, než mu řeknu, že je to už dobrý, že si odjedu na šišatým kole do nejbližší vesnice, kde do toho někdo foukne kompresorem. Tak se taky stalo. Raz dva a pneumatika byla tam kde má.

Abych měl na co vzpomínat, tak po cestě ještě začne nehorázně pršet, na to jsem však připraven, vytáhnu pláštěnku co jsem si přivezl z Bali a s pár přestávkámi pokračuji až do Dalhousie, vesničky na úpatí Adamovy hory. Tady začíná boj o můj mokrej zadek a místní se předhání kdo mi nabídne bydlení s lepším výhledem. Já však usmlouvám nejlevnější a nezaplivanější pokoj bez teplé sprchy, kteoru bych úplně promrzlej po téhle cestě rozhodně uvítal, ale co? Jdu spát! Ráno ve 2 hodiny vyrážím dobýt tuhle místní dvou tisícovku. Počkejte si na pokračování… #CzechGeekOnTheWay

ヽ(ヅ)ノ #CzechGeekOnTheWay