Nápad vylézt na nejvyšší horu Taiwanu se zrodil už při mé první návstěvě ostrova. Tentokrát jsem si příležitost nechtěl znovu nechat ujít, a tak já i moji kamarádi jsme šli do toho. Plán byl jednoduchý, dojet z Taipei na skútru 302 Km přímo pod kopec, ten zdolat a pak pokračovat ještě 188 Km do města Kaohsiung. Tohle všechno za dva až tři dny. Výzva nebo dokonalé šílenství?

Den předtím jsem toho moc nenaspal, protože jsem chytal krysu po bytě a ráno jsem ještě sháněl servis, kde by mi vyměnili olej v motorce. Přesto jsem vyrazil celkem časně podél pobřeží směr Chiayi. Byl to ten nejteplejší a nejslunější den za poslední dobu a tak jsem si po šesti dlouhých hodinách na motorce krásně spálil ruce. Do města jsem dorazil bez větších potíží, a tam jsem se potkal totálně vyčerpaný s mými přáteli. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili do hor. Zde už začalo být dost chladno a tak jsem vytáhl vše co jsem měl s sebou a to na sebe navlékl. Pod Nefritovou horu, jak se nejvyššímu vrcholku přezdívá, jsme dorazili za úplné tmy a pořádně vyčerpaní.

Domluvili jsme se, že si půjdeme lehnout a ráno ve 4 hodiny vyrazíme. Dřív než budík mě však probudila šílená zima ve stanu, a tak jsem na sebe opět navlékl co šlo, zapnul čelovku, nasoukal do žaludku jeden banán a šlo se. Celá cesta není žádné horolezení. Díky nadmořské výššce a délce treku je ale lepší tuhle stále stoupající stezku nepodceňovat. Na začátku jsme se vyhnuli strážci parku, který kontroluje povolení a tak jsme nějakou dobu neviděli ani duši. To se změnilo až asi po hodině cesty, kdy jsme začali potkávat šerpy a místní dělníky opravující stezku.

Díky skvělému počasí jsem mohl mít skoro pořád vytažený foťák. Přibližovali jsme se k chatě Paiyun, což je jediná zastávka po cestě, kde sedí strážce parku a kontroluje povolení a taky jestli skupiny vyráží na vrchol s dostatečným předstihem, aby se stihli vrátit. My jsme nestihli ani čas ani jsme neměli povolení. Doufali jsme tedy v nepozorované projití okolo chaty.

To se bohužel nepovedlo a stalo se naší výpravě osudné. Na otázku kde máte povolení jsme pouze pokrčili rameny a to se kontrole vůbec nelíbilo. Samozřejmě hned na začátku cesty je cedule v angličtině a čínštině, která hovoří o tučné pokutě. Strážce parku nám nabídl, že pokud se okamžitě otočíme a půjdeme rovnou dolů, tak přimhouří oko a nebude nás pokutovat, ale s pokračováním ať se každopádně rozloučíme.

Nakonec to byl ještě levný konec, ikdyž jsme samozřejmě byli zklamní. Nejvyšší vrchol Taiwanu byl nadosah a scházel nám jen malý krůček, přesto to byl asi nejlepší výlet tady na Taiwanu. Po dvanácti hodinovém pochodu terénem nahoru a dolů jsem tedy vyrazil do Kaohsiungu. Čekaly mě další čtyři hodiny na motorce, tentokrát do mémo druhého domova, do města Kaohsiung, kde jsem již dříve půl roku žil a studoval.

3 COMMENTS